Dlouhou dobu říkám, že pokud člověk není schopen vyslovit, co by chtěl, nedostane to. A tak to prostě je. Pokud něco člověk chce, musí si o to umět říct, bez toho to nepůjde. Nikdo z nás není jasnovidec, a tak se můžeme pouze pokusit vydedukovat tužby a cíle druhých lidí, ale být si tím jisti? To je asi nemožné…
Znáte to přísloví: „Neptej se na to, na co nechceš znát odpověď!“. A popravdě, tímto jsem se v poslední době začal trochu řídit. Pokud se totiž tímto heslem nebudete řídit, připravte se na odpovědi, které dostanete!
Hlavně kvůli tomu, že vám opravdu mnoho lidí vyhoví (strašné zjištění, že?), když se jich zeptáte, nebo je o něco požádáte. Člověk se pak najednou dostane k tolika možnostem, které prostě a jednoduše nedokáže využít, a to je ubíjející.
Jinak řečeno, neptám se na mnoho věcí ne kvůli všeobecnému předpokladu, že bych měl strach z odmítnutí, ale protože mám strach, že mi ten někdo řekne ano a já budu muset nést „následky“, třeba začít dělat ještě další zajímavé věci.
Yes man
Ale zpět k tématu, jestli je „Yes man opravdu Yes manem“. V poslední době se střetávám s mnoha lidmi, kteří říkají prakticky na jakoukoliv výzvu „ano“ a já se začínám ptát i sám sebe, jestli je to kvůli tomu, že mám kolem sebe opravdu lidi, kteří chtějí říct ano, nebo jenom neumí říct ne.
A víte, proč se začínám ptát? Protože se obávám, že to mám trochu podobně…
Říká se, že člověk k sobě přitahuje podobné lidi. Takže pokud jste „Yes man“, pak vyhledáváte a přitahujete přesně takové lidi.
Což by dávalo celkem smysl, protože i já jsem občas přesně takový, že vezmu jakoukoliv výzvu, pokud je dost zajímavá (i když na to nemám objektivně čas).
Obzvláště v poslední době tohle vidím jako dost aktuální, až mám trochu strach, kdy se to začne hroutit jako domeček z karet…
Práce s Yes many
Nedávno jsem začal hodně pracovat s lidmi v trochu jiném stylu než dříve a řeším přesně toto. Zatímco dříve jsem víceméně přijímal požadavky a plnil je, případně jen lehce zadával úlohy ostatním, teď je většina mé práce o delegování a plánování úkolů a zde je ten „problém“.
Jak zjistit, jestli lidé říkají ano, jenom kvůli tomu, že od nich něco potřebuji, nebo to opravdu chtějí dělat? Problém vidím v tom, že pokud se řekne, chceš to dělat? Odpověď je jenom ano, nebo ne. Na takovou otázku se velmi těžko řekne ne, protože si odpovídající myslí, že je to neslušné.
Celkem dobrým příkladem, kdy sice člověk nechce říct ano, ale bojí se říct ne, je, když se začne vymlouvat, nebo stáčet hovor k něčemu jinému. Pak je to ideální měřítko toho, kdy vlastně říká ne (i když z úst zaznívá téměř ano).
To je však asi naprosto jediný způsob, jak rozeznat „ne“. Bohužel…
